4. listopadu 2006 v 8:59 | Salema1
Známe to všichni - něco zlého se nám přihodí a my se ptáme, proč. Proč zrovna nám se tohle muselo stát, když jsme přece nikomu vědomě neublížili. Co mne se týče, podle událostí posledního roku jsem musela vyvraždit půlku zeměkoule. Alespoň jsem to tak vnímala. Od loňského listopadu jako by se na mne hrnuly všechny hrůzy světa. Začlo to diagnostikováním těžkého stupně rakoviny u mého tatínka, pokračovalo psychickými problémy nejen mými ale i mé matky po jeho smrti, pak přišel rozchod s přítelem po 10 letech společného života a na dovršení všeho - alespoň doufám, že už je to konec - zdravotní problémy mé dcery. Většinu tohoto roku bych opravdu nejraději vymazala ze svého života.
Ale vraťme se k tématu. Jako největší újmu jsem na začátku tohoto všeho pociťovala vinu. Vinu, že jsem možná přivolala smrt svého otce dříve, než měla přijít. Prosil totiž mne i maminku, aby mohl jít z nemocnice domů. Nechtěl tam zůstat. Vyhověly jsme jeho naléhání a nechali ho převézt. Za několik dní v noci zemřel. Od té doby jsem se denně ptala, zda to bylo dobře, možná že v nemocnici by mohl ještě žít, možná, že by se stal zázrak….
V té době jsem již podlehla naléhání své nadřízené a kamarádky, abych začla studovat. Přestože přijímačky jsem udělala bez větších problémů, stále jsem váhala, zda mám do školy nastoupit. Pak přišel rozchod s přítelem a já měla najednou spoustu času. Z potřeby na naplnění prázdných hodin jsem přece jen začla studovat - po 24 letech. První den ve škole byl katastrofální, náhle jsem měla pocit, že mé IQ se ustálilo někde kolem 50 a má schopnost cokoliv si zapamatovat je nulová. Nicméně po několika dnech jsem se pustila do zpracování zadané seminárky. Tehdy se mi dostala do rukou kniha Thanatologie od prof. Haškovcové .
A já pochopila, že smrt svého tatínka jsem odehnat nemohla. A také jsem přestala cítit vinu, že jsme ho vzali zemřít domů. V jeho stavu už totiž byla veškerá lékařská péče úplně zbytečná. A přestože jsme v domácím prostředí nemohli udělat zdaleka všechno potřebné, udělali jsme pro něj převozem domů to nejlepší co jsme mohli.
Nelituji již ani ukončeného vztahu, opět až nové naplnění času mi ukázalo, že ten byl již dávno mrtvý.
Když se vám tedy bude zdát, že vás stíhá trest, nepropadejte beznaději. Protože vše zlé je opravdu pro něco dobré, jen my to často nevidíme a to dobré se ukáže i s velkým časovým posunem.
Ahoj,zavítala jsem náhodou na Tvůj blog a přečetla tento článek.Co dodat.Každý máme v životě nějaké trápení,bolesti a musíme si tím projít.Přeji Ti v budoucím životě jen to nejlepší a neztrácej úsměv na tváři.Měj se moc hezky.Jedna anomynní čtenářka - promiň,email nezveřejňuji - děkuji za pochopení.