close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Seminárka - část 2.

29. října 2006 v 10:43 | Salema1
4. Mezopotámie (Asýrie a Babylónie)
V této kultuře nalézáme snad poprvé zmínky o víře, kdy něco musí zemřít, aby jiné mohlo žít. Toto se týká také bohů. Příklad nalézáme v mýtu o stvoření světa (Enúma eliš): "I střetla se Tiámat a mudřec bohů Marduk, propleteni v zápase, spojeni v bitvě. Rozprostřel pán svou síť, do té ji chytil, vítr zlý, jenž za ním stál, vypustil proti ní. Když Tiámat otevřela ústa, aby jej pohltila, vrh do ní vítr zlý, rty nemohla sevřít. Zuřivé vichry její nitro naplnily, život se nadmul, ústa široce otevřela. Vystřelil šíp, rozerval jí břich, vnitřnosti její proťal, rozpoltil srdce.Spoutal ji a její život uhasil, odhodil mrtvolu a postavil se na ni.(…) Roztrh ji vedví jako tresku, z jedné půle sklenul nebesa. (…) Druhou její půli rozložil a zemi zpevnil…prach v nitru Tiámatině zvířil. Rozprostřel síť, zcela ji vyprázdnil. Tak stvořil nebesa a zemi … a svazek jejich pevným učinil.." [1] I bohyně Tiámat se tedy dočkala posmrtného života, neboť právě z jejího těla byl stvořen svět, nic nepřišlo nazmar. Dle jiného, paralelního podání však první obětí Marduka byl bůh Apsú, jehož smrtí začíná série "tvořivých vražd". Mezopotámská kultura je snad jediná, kde bozi zůstávají smrtelní.
5. Starý _Egypt
Egyptská kultura - a to ve všech oblastech - se velmi rychle tvořila díky zeměpisnému položení země. Egypt si díky svým hranicím chráněných na jedné straně mořem a na druhé pouští nemusel dělat starosti s obranou země, a to až do vpádu Hyksósů. Smrt, pohřební rituály a posmrtný život zde byl součástí každého člověka od jeho narození. Rituály a obřady byly dovedeny téměř k dokonalosti. Rozdíl byl ovšem jeden a to velmi patrný - záleželo na tom, zda se člověk narodil jako poddaný nebo přímo farao (tento titul byl v počátcích země dědičný). Farao byl totiž podle víry starých Egypťanů nesmrtelný, jeho smrt znamenala pouze povýšení do jiné sféry života. Aby ani tam netrpěl nedostatkem, budovaly se již za jeho života nákladné hrobky, zvláště v pozdější době často bohatě zdobené zlatem. V každém případě však byly do pohřebních komor ukládány nejen věci denní potřeby, ale i další vhodné k zábavě a pokračujícímu rozšiřování vědomostí, v neposlední řadě pak i atributy sloužící k rozpoznání důležitosti zemřelého na onom světě. Představy týkající se posmrtného života krále nám přibližují Texty pyramid. "Některé texty (Pyr.2007-9)učí,že se mají posbírat královy kosti a jeho údy mají být zbaveny obinadel, aby bylo zajištěno jeho nanebevstoupení. J. Vandier ukázal, že jsde o usirovský myticko-rituální komplex." [2]U faraa se setkáváme i s "duchovní smrtí". Vládnul-li farao po dobu 30 let, musel znovu iniciovat svou schopnost vládnout. Podle egyptské víry totiž i schopnost vladaře jako taková umírala a muselo dojít k její obnově.
Vstup do záhrobí pro ostatní Egypťany byl složitější. Jako průvodce měla sloužit zemřelým Kniha mrtvých (přesný název zní Kniha o vycházení v den). Obsahovala návod jak si správně počínat při posledním soudu a také zásobu zaříkadel a kouzel, které mu měly umožnit vracet se zpět na svět. Zajímavé je, že zemřelý se dle návodu v Knize mrtvých musí vydávat za spravedlivého a veškeré své špatné činy popřít, tedy se setkáváme s návodem, jak soudící bohy ošidit. Pokud se toto podaří, je zemřelý vpuštěn do Síně obou pravd. Aby i zde uspěl, musí správně pojmenovat jednotlivé části Síně i jejího vstupu, a také sebe. Nesmí zapomenout ani na správné jméno předsedajícího boha. Teprve poté je vpuštěn do záhrobí, v opačném případě zůstane na půli cestě a není pro něj způsob jak tuto skutečnost napravit.
6. Judaismus
Judaismus je i v chápání smrti podřízen Tóře. Žid, pokud mu jde o život, může porušit všechna její pravidla krom tří: pokud ho někdo nutí k modloslužebnictví, ke krvesmilstvu nebo k vraždě, má raději volit smrt. V ostatních případech je sebevražda svatokrádeží, neboť člověk patří Bohu. Dle výkladů mudrců pak člověk nemá právo zachránit svůj život, pokud je tím ohrožen život někoho jiného. Ale ani není povinen pro záchranu jiného života položit svůj. Pokud však se naskytne skutečnost, že se v nebezpečí života ocitnou nejednou muž a žena a lze zachránit pouze jednoho, vždy musí být při životě zachován muž. Podobná hierarchie platí i v obecné a společenské rovině - větší právo na život má vždy ten výše postavený, ať již společensky nebo majetkově. Právo na život kněží a ostatních duchovních je nediskutabilní.
Podle judaismu je člověk jako takový symbol lidstva a jeden zmařený život zničí princip života. A kdo zachrání jednoho člověka, zachrání lidstvo. Jednotlivec pak nesmí být obětován pro záchranu jiných. Vražda se trestá velmi přísně a vrah nemá šanci se na rozdíl od jiných hříšníků vykoupit.
Jako v každé kultuře i zde vznikají kolem smrti pověry. Jedna z nich se týká odpuštění. Chce-li živý získat odpuštění mrtvého člověka, má se postavit do nohou rakve a uchopit jeho palec . Pak následuje modlitba o odpuštění. Pokud prosebníkovi začne silně téci z nosu, modlitba nebyla vyslyšena a odpuštění nedosáhne.
Mluvíme-li o judaismu, nesmíme zapomenout ani na zmínku o osobě Mesiáše. Ten je vykonavatelem spravedlnosti a objevuje se zde vize o konci dnů a čtyřech posledních věcech - smrti, soudu, pekle a nebi.
7. Tibetský buddhismus
"Podle Buddhovy moudrosti můžeme skutečně využít svého života k tomu, abychom se připravili na smrt. Nemusíme čekat, až nás bolestná smrt někoho nám blízkého nebo otřes z nevyléčitelné nemoci přinutí podívat se na svůj život. Ani nejsme odsouzeni k tomu, abychom kráčeli ve chvíli smrti s prázdnýma rukama vstříc neznámu. Můžeme začít nalézat smysl svého života už tady a nyní. Můžeme proměnit každý okamžik v příležitost ke změně a k tomu, abychom se připravili - celým srdcem, důkladně a s klidnou myslí - na smrt a věčnost. Podle buddhistického pojetí tvoří život a smrt jediný celek, v němž je smrt začátkem další životní kapitoly. Smrt je zrcadlo, ve kterém se odráží celý smysl života."[3]
Pro tibetský buddhismus je důležitá duše, fyzická stránka je nepodstatná - tu máme jen vypůjčenou. Jsou známy případy, kdy těžce nemocný se uzdravil, když se smířil s neodvratitelnou existencí smrti.
Tibetský buddhismus zastává názor, že umírajícímu se má prokazovat bezpodmínečná láska a má se mu říkat pravda. Většina umírajících totiž stejně ví, že smrt přichází a není tedy zapotřebí jim vše dělat ještě těžší marnými nadějemi. Naopak naše účast, pochopení a fyzická přítomnost jim pomůže případný strach a úzkost přemoci. Pro nemocného je tedy důležité, aby smrt přijali i jeho nejbližší, pak ji přijme i on sám.
Obzvláště důležitá je duchovní pomoc umírajícímu: "…pomáhat umírajícímu je jako podat ruku někomu, kdo padá, a zvednout ho" [4]
Tibetský buddhismus má celou řadu návodů a cvičení jak se se smrtí a umíráním vypořádat. Jako nejdůležitější se jeví Odvrhnutí lpění a Vstup do jasného uvědomění. Všechny tyto a další rady a rituály (tedy i např. barda) spějí k jedinému cíli - přijmout smrt v celé své kráse a vydat se na cestu k znovuzrození.
8. Taoismus
Taoisté znají několik technik, jimiž mohou prodlužovat život a snad i dosáhnout "fyzické nesmrtelnosti". Nezapomeňme však, že taoistická technika extáze má původ v šamanismu. Během transu šamanova duše opouští tělo a cestuje. Duch osvobozený od času i prostoru nachází věčnou přítomnost, která přesahuje život i smrt.
9. Stará Čína
Z této doby máme celkem dobře známý tzv. Kult předků, bohužel pouze z prostředí aristokracie. Urna byla nahrazována tabulkou, kterou syn umísťoval do chrámu předků. Složité obřady, ve kterých byla vzývána duše předka, se konaly čtyřikrát do roka. Vnuk zemřelého obvykle dostával část z obětních darů, které se skládaly z vařeného masa, obilnin a likérů.
Za starých časů nebyli mrtví pohřbíváni mimo dům, ale v prostorách, které sloužily k ukládání osiva. Ochranitelkou osiva, a tedy i hrobu, byla žena.
10. Japonsko
Přestože v japonských mýtech byli bohové obvykle smrtelní, délka jejich života nebyla výslovně určena. Dochází zde tedy k paradoxu, že, přestože smrtelní, měli život věčný. Rozdíl mezi životem a smrtí je vysvětlen v mýtech "O zrození světa", "O smrti Iznami" a "O odchodu Iznagiho do podsvětí". Při přečtení posledně zmiňovaného mýtu nás napadne podobnost s mýtem řeckým o Orfeovi a Eurydice. V japonských mýtech ovšem má smrt pouze podružnou roli, posmrtný život se nestal součástí japonské koncepce. Je to nejspíš unikátní a jedinečný rys této společnosti. Jádrem byl život, který za každých okolností vítězí nad smrtí.
11. Severní Amerika
Vzhledem k rozmanitosti kultur severoamerických indiánů nelze vypozorovat universální soustavu ani mytologie ani náboženskou. Jedno mají však společné. Soubor představ a názorů o vzniku, historii, životě i smrti je velmi složitá. Podle mýtu "O Krkavci" jsou lidé smrtelní, protože Stvořitel vzal za základ listí. Ten, když spadne na zem z větve, zetlí a rozpadne se, stejně jako lidské tělo po smrti.
U většiny indiánských kmenů pozorujeme ukládání mrtvého těla na zvláštní lešení, kde bylo ponecháno působení přírodních sil, a samozřejmě také zvířatům a ptákům. Teprve po určité době, kdy z těla zbyly pouze kosti, se tyto snesly a uložily do země.
12. Shrnutí
Podíváme-li se souhrnně na společné jevy jednotlivých kultur a náboženství, zjistíme, že veškeré rituály jsou sice rozdílné, ale slouží stejnému účelu. Mají pomoci pozůstalým překonat zármutek a zemřelým slouží k rozloučení se světem a k přechodu do záhrobí. Povědomí smrti - zániku života - bylo totiž u lidí vždy spojeno se silným negativním cítěním ze ztráty. Smrt jako takovou vnímá každý člověk individuálně, ať již patří k jakékoliv kultuře nebo náboženství. Jinak ji bude pociťovat malé dítě, kterému zemře oblíbené zvířátko, jinak rodič pohřbívajícího svého potomka. Zcela odlišně pak smrt vnímá starý člověk žijící v osamění nebo ten, jenž bojuje s vážnou nemocí. Jedno však mají všichni společné: doufají, že existuje posmrtný život, kde zemřelý dosáhne blaženosti, ráje, věčného života (označení záhrobí a jeho obsah se pak váže k představám jednotlivých náboženství). Dokonce i ateisté mají svou představu života po životě. Církevní rituály spojené se smrtí jsou velmi často akceptovány právě i těmito "nevěřícími" lidmi. Přináší totiž zklidnění, které tolik potřebujeme po období naplněném bolestí nejen fyzickou, ale hlavně duševní.
Rituály pohřbu se samozřejmě lišily dle časové osy a kultury, též i geografického umístění země. Bezesporu nejrozšířenější byly vždy pohřby církevní, i když v dnešní době již nejsou tak časté. Přesto i občanský pohřeb má mnoho náležitostí a rituálů právě církevního pohřbu.
Co se týče posmrtného života, můžeme se opravdu pouze dohadovat o jeho formě a zda opravdu existuje. Náboženství samozřejmě jeho existenci nepopírají, vzhledem k úzkosti umírajících je dokonce víra v posmrtný život žádoucí. Protože se však ještě nikdo z druhého břehu nevrátil, nemáme jasný důkaz. V posledních letech se však objevují vědecká zkoumání tohoto jevu, např. v knize Život po životě od Raymonda A. Moodyho. Autor zde uvádí poznatky pozorované na 150 lidech, kteří údajně měli zážitek spojení s přechodem do života po smrti. Tito lidé zažili klinickou smrt a udávají shodně např. cestu tunelem, zářivé světlo a promluvu s ostatními zemřelými na bázi myšlenkové, také údajně v okamžiku své "smrti" pozorovali z výšky své tělo a vše co děje kolem něj. Zajímavé je, že pacienti měli různá náboženská vyznání - případně bez vyznání - a pocházeli z různých společenských i sociálních skupin. Oponenti pak udávají možnost ovlivnění těchto lidí různými léky, případně stavem bezvědomí a komatu, které je blízké smrti a může vyvolávat stavy podobné snění.
13. Závěr
Lidé se vždy snažili přelstít smrt a získat nesmrtelnost (Epos o Gilgamešovi - Mezopotámie, Kvedlání oceánu mléka - hinduismus). To, že smrt je stále všudypřítomná dokazuje, že tyto snahy se vždy míjely a budou míjet účinkem.
I když jsme se zde zmiňovali o smrti těla, nesmíme zapomínat, že smrt má mnoho podob. Zemřít může naděje, radost, známe duchovní smrt, rozpad manželství nebo přátelství je svým způsobem jednou z podob smrti. A je jen na nás, jak se jeden každý se svým zármutkem a setkáním se smrtí vyrovná.
14. Seznam použité literatury:
Duchovní prameny života - Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích, kol. autorů, Vyšehrad, Praha 1997
Dějiny náboženského myšlení I., Mircea Eliade, Oikoymenh, Praha 1995
Dějiny náboženského myšlení II., Mircea Eliade, Oikoymenh, Praha 1996
Tibetská kniha o životě a smrti, Sogjal Rinpočhe, Pragma, Praha 1996
Dějiny židovského národa, Paul Johnson, Rozmluvy, Praha 1996
Thanatologie, prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová CSc., Galén, Praha 2000


[1] Duchovní prameny života, kol. autorů, Vyšehrad, Praha 1997, str. 85 - 87
[2] Dějiny náboženského myšlení, Mircea Eliade, Oikoymen, Praha 1995, str. 99, pozn. 30
[3] Tibetská kniha o životě a smrti, Sogjal Rinpočhe, Pragma, Praha 1996, str.28
[4] Tibetská kniha o životě a smrti, Sogjal Rinpočhe, Pragma, Praha 1996, str. 212
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama