Fenomén smrti, života po smrti a rituály s tím spojené
1. ÚVOD
Vše, co je probuzeno k životu, je okamžikem zrození odsouzeno k smrti. Zatímco rostliny, zvířata a ptáci si tento cyklus samozřejmě neuvědomují, u lidských bytostí tomu je od prvopočátků zcela jinak. Již prehistorický člověk si tuto skutečnost uvědomoval. Zde pravděpodobně začíná povědomí o přítomnosti duše v těle a vyplývají na povrch otázky kam se po smrti ztrácí. Smrt je fenomén, kterého se lidé instinktivně obávají ( a který je hlavně v současném světě tabuizován), ale přesto jsou jím přitahováni. Otázka smrti a života po smrti je součástí života lidí již celé věky a přesto, že každá kultura a každé náboženství se ní vyrovnávala odlišně, paradoxně základní znaky jsou stejné. U všech kultur pozorujeme rituály pohřbu, u novějších pak i rituály zabývající se posledními věcmi života člověka těsně před jeho smrtí (např. zaopatření nemocného, někdy nesprávně nazývané poslední pomazání). Podobný přístup pozorujeme i k posmrtnému životu. Nyní se tedy stručně podíváme na vztah ke smrti u některých z mnoha kultur a náboženství
2. Prehistorický člověk
Vzhledem k tomu, že informace o těchto kulturách jsou všeobecně známy již z hodin dějepisu, není potřeba se o nich rozšířeně zmiňovat. Nicméně jen pro připomenutí a celistvost je dobré uvést základní znaky jejich vypořádávání se se smrtí. Tito lidé ještě neprováděli cílené rituály při pohřbech, nicméně se zde ukazují prvotní znaky. Zemřelí byli ukládáni do pohodlné pozice spánku (obvykle na boku) do mělkých hrobů stranou od místa osídlení. Vznikala tak místa, která bychom dnes nazvali hřbitovy (ujal se výraz pohřebiště). I zde však již můžeme pozorovat víru v posmrtný život. Zemřelým byly dávány do hrobů věci denní potřeby - jídlo, nádoby, zbraně a šperky.
3. Pohanství - Keltové
Pohanské hroby jsou jedny z nejzachovalejších a můžeme zde snadno vystopovat kastu mrtvého člověka a v neposlední řadě i vývoj duchovního směru společnosti. Keltové pohřbívali své mrtvé několika způsoby.
Mohyly - jsou vyvýšená místa, vevnitř upravená různými způsoby. V mohylách poměrně často najdeme další hroby, uložené více k povrchu. Obecně se má za to, že buď byly využívány mohyly již staršího data k novému pohřbu nebo se zde pohřbíval člověk blízký již pohřbenému, např. člen rodiny.
Ploché žárové hroby - jak již název napovídá, nebyly obvykle viditelné pouhým okem, a proto se označovaly plochými kameny nebo nízkou kamennou stélou. Zajímavé je, že ostatky se nalézají buď společně s popelem v nádobách nebo volně ložené. Můžeme se pouze dohadovat, jak se způsob uložení určoval.
Plochá pohřebiště - ani zde hroby nevyčnívají nad povrch, mrtví jsou však pohřbíváni nespáleni. I zde vidíme náznak víry v život po smrti, neboť lidé byli pokládáni do hrobů ve svých nejlepších šatech, případně ozdobeni šperky (zvláště ženy) a muži pak se svými zbraněmi. V hrobech nalézáme i části těl zvířat, obvykle kance.
Keltové byli velmi blízcí přírodě a součástí jejich víry byla skutečnost, že duši má vše živé. Věřili v nesmrtelnou duši nejen lidí, ale všeho živého. Od toho se také odvíjel jejich každodenní život. Ovoce a lesní plody, stejně jako různé kořínky byly součástí jejich potravy. Pokaždé, když některé rostlině "vzali život" neopomněli ji odprosit za odpuštění, že ji usmrtili a zároveň jí vysvětlili důvod proč tak učinili. Totéž se vztahovalo i na zvířata, která byla zabíjena ať již pro potravu nebo obětní účely.